Kulturistika, fitness - Pózování rytmus a dynamika mohou rozhodnout o vítězi

Pózování rytmus a dynamika mohou rozhodnout o vítězi

Kai Greene Kai Greene

Zatímco při povinných postojích mužů je detailně vidět svalový rozvoj, vyrýsovanost a symetrie postavy, pózování má v sobě emocionální náboj, dynamiku a rytmus, které často diváky strhávají do mohutného potlesku.

Je otázkou, co je více zaujalo - mohutné svaly a jejich vyrýsování nebo demonstrace svalstva v působivých sestavách? Zatímco při povinných postojích mužů je detailně vidět svalový rozvoj, vyrýsovanost a symetrie postavy, pózování má v sobě emocionální náboj, dynamiku a rytmus, které často diváky strhávají do mohutného potlesku.

 

Pravda, stále mnozí aktéři kulturistických soutěží nezvládli tuto důležitou "disciplínu" kulturistického víceboje. Pokud bychom měli shrnout celkový dojem ze soutěží v porovnání s pózováním na profesionálních soutěžích a šampionátech světa či Evropy, pak nám vychází, že našim závodníkům chybí více invence, rytmu a dynamiky, v čem dominují  nejlepší profesionálové např. Kai Greene!

 

V Polském magazínu „magazynu kulturystycznom“ o pózování Dianna Dennis, bývalá hvězda světové profesionální kulturistiky, píše:

 

"Větší invenci a vzlet ve volných sestavách při hudebním doprovodu prokazují kulturistky. Pro většinu kulturistů je typické, že se prezentují i v sestavách s převážně statickými pózami a často opakují své nejlepší svalové partie. Koncem 70. let kulturistky jen zřídka demonstrovaly svaly, snažily se ukázat pěkné postavy V různých pózách. Takový byl tehdy trend ženské kulturistiky a duch pravidel. Bylo to tak proto, že často vystupovaly v lodičkách s vysokými podpatky. Tehdejší kulturistické soutěže se v mnohém podobaly dnešním Miss Fitness či dokonce Miss jednotlivých zemí.

 

Mužské pózy s napínáním svalových skupin jako první předvedla na Ms. USA 1979 Claudia Wilby. Svým vystoupením šokovala nejen přítomné publikum, ale i rozhodčích. Hned na to přistoupila mezinárodní federace kulturistiky IFBB k úpravě pravidel pro ženy, které se dnes téměř neliší od mužských (rozdíl je pouze v počtu povinných póz: ženy jich mají 5, muži 7)."

 

Určitý směr ženským volným sestavám dala na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let vynikající americká kulturistka Lisa Lyon, která jako první zařadila do pózování taneční a baletní prvky. Tento trend platí vlastně dodnes. Pokračovatelkou byla Diana Dennis, považovaná v kulturistickém světě za nejlepší odbornici na pózování a demonstraci pěkné ženské postavy. Její kariéra začala v Kalifornii r. 1985, když vyhrála Ms. USA.

 

V letech 1985 byla 3. na Ms. Olympia, o rok později čtvrtá a ještě v roce 1992 skončila na vynikajícím 5. místě! Dvakrát se radovala z titulu mistryně světa v párech a jednou vyhrála Ms. International. Jako mladá dívka snila o baletu, později i navštěvovala školu baletu, kde získala odborné poznatky z choreografie a pohybové přípravy.

 

Diana Dennis říká: "Pózování žen musí mít charakter umění, podobně jako balet. Dává soutěžím, zejména z pohledu diváků, přitažlivost, ale má význam také z hlediska bodů rozhodných pro úspěch. To, že si máme možnost vybrat vlastní hudbu, vytváří nám prostor pro zvýraznění jednotlivých svalových skupin, ale také demonstrovat pohybovou kulturu, linie těla (zejména ženy). Ženy by měly při tvorbě volné sestavy navíc zvýraznit celkový vzhled a své ženské tvary.

Při nácviku volné sestavy je potřeba vytříbit takové pózy, které dají vyniknout hlavním svalovým skupinám, na co nejvíce zaměřují pozornost rozhodčí. Sestava musí být obsahově bohatá, dynamická, využívající rytmus hudby i při přechodech z pózy do pózy. Jde o to, představit svou postavu pod různými úhly s důrazem na individuální přednosti. "

 

Je sice pravda, že na amatérských soutěžích žen i mužů má pózování až druhořadý význam, ale v profesionálních soutěžích hraje mnohem důležitější roli. Zvládnout dobře volnou sestavu znamená: vybrat správnou hudbu, předváděné pózy s důrazem na hlavní svalové skupiny ztvárnit do plynulého dynamického a rytmického pohybu. To všechno vyžaduje systematickou práci i na detailech včetně mimiky (opravdu často groteskní). To znamená dlouhodobý nácvik pózování před zrcadlem, výběr a provedení jednotlivých póz vhodných pro vlastní postavu a dbáno na celkový image.

 

A co radí Diana Dennis pro působivé pózování na soutěžích, aby upoutalo rozhodčí a fotoreportéry a strhlo publikum? Snažte se během celého pozorování zůstat v centru pódia. Tam je totiž nejlepší osvětlení, které zvýrazňuje jednotlivé svaly. Odbíhání "do stínu" vytváří už jinou, často zkreslenou postavu. (Profesionálové to provádějí zpravidla až po odpózování celé sestavy, více méně než provedou dodatky k sestavě.)

 

Pokud přicházíte na pódium, netlačte se příliš dopředu. Musíte již před soutěží zjistit, kde je centrum osvětlení. Dodatečné přesouvání se na osvětlené místo působí rušivě a negativně ovlivňuje i hodnocení rozhodčích. V každé póze, do níž přejdete, vydržte několik sekund, aby rozhodčí mohli důkladně ocenit objemy i vyrýsování a tvar dané svalové skupiny.

 

Během "free posing" nezůstávejte nikdy vzadu za soupeři. Tam se vaše postava ztratí. Vyniknou pouze ti před vámi. Snažte se zvýraznit své nejlepší stránky postavy. Dbejte na efektní závěr sestavy. Volte takový sled póz na závěr, jejichž atraktivita postupně rostla a hudba, pohyb i svalové skupiny kulminují zcela na závěr, jako třešnička na dortu vašeho soutěžního vystoupení. Právě v závěru musí být sestava dynamická a rytmická, musí strhnout obecenstvo k potlesku.