Kulturistika, fitness - 10:00 - 19:00 Otevírací doba dne 28.října 2011 ve Fitness U Pešků Liberec

10:00 - 19:00 Otevírací doba dne 28.října 2011 ve Fitness U Pešků Liberec

10:00 - 19:00   Otevírací doba dne 28.října 2011 ve Fitness U Pešků Liberec

Vážení cvičenci, na státní svátek dne 28.října 2011 máme otevřeno. Přijďte si zacvičit - rádi Vás uvidíme. Kolektiv Fitness U Pešků, Liberec.

Souvislosti

Podrobnější informace naleznete v článcích První československý odboj a České země za první světové války.

Důsledkem vyhlášení první světové války 28. července 1914 byly odsunuty národnostní otázky v Rakousko-Uhersku do pozadí. Odsunutí národnostní otázky vedlo[zdroj?] některé české politiky k upřednostnění požadavku samostatnosti před federálním uspořádáním monarchie. Po počátečních represích zůstávali čeští politici doma pasivní a snažili se nevytvářet záminky k postupům proti nim.

Leták vyzývající ke generální stávce

Naproti tomu český exil v čele s býv. říšským poslancem Tomášem Garriguem Masarykem, francouzským generálem Milanem Rastislavem Štefánikem a diplomatem Edvardem Benešem prosazoval během války u mocností Dohody vznik samostatného státu Čechů a Slováků (Masarykovo a Štefánikovo prohlášení, že Češi jsou Slováci a Slováci Češi, jsme jedno) a územní spojení bývalých Zemí koruny české a Horních Uher. Tomu také napomáhaly různé krajanské sbírky (převážně v USA) a československé legie.

Legie byly původně vytvořené z Čechů žijících v Rusku , 28. září 1914 vznikla tzv. Česká družina, která měla být příkladem ke vstupu do carské armády také dalším slovanským menšinám v Rusku (Chorvatům, Srbům atd. a byla pod ruským velením, zpočátku přezíravým a krutým, až příchodem plukovníka Václava Platonoviče Trojanova se poměry zlepšily) a posléze byla doplněná o válečné zajatce, kteří odmítali zůstávat v zajateckých táborech a dobrovolně se rozhodli vstoupit do československého vojska (po Zborovské bitvě v roce 1917 se vstup do čsl. vojska téměř zautomatizoval) a bojovat proti Rakousku-Uhersku a Německu. I přesto, že jim v případě zajetí hrozil trest smrti za velezradu. Riziko zajetí se zvýšilo i tím, že čsl. legionáři byli povětšinou nasazeni do první linie bojů (Italské legie) nebo sloužili pro dobrou znalost německého i slovanského (čeština) jazyka jako vyzvědači (především v Rusku). Jejich vojenské úspěchy (kupř. Zborov, Bachmač, Kazaň) zvýšily povědomí o nespokojenosti českého a slovenského národa. Slováků bylo v legiích kolem 5500 vojáků. Čechů kolem 100 000 vojáků. Původně mělo československé vojsko vzniknout v USA z českých a především slovenských krajanů, jelikož otcem myšlenky byl Štefáník, k tomu ale nedošlo (byl tam prováděn jen omezený výcvik československého legionářského vojska), a proto československé legie převzaly úlohu československého vojska - armády dosud neexistujícího státu. Složit vojsko z původních válečných zajatců bylo velmi problematické (porušení předchozí přísahy, v podstatě se jednalo o poddané Rakouska, které v případě zajetí čekala poprava za vlastizradu, únava z předchozích bojů atd.) což se projevilo později, a proto T.G. Masaryk zajistil ještě před odjezdem z Ruska v únoru 1918, aby byly naše legie v Rusku součástí Francouzské armády.

Roku 1917 kritizovali nečinnost českých poslanců domácí spisovatelé.

[editovat] Leden - září 1918

Domácí politici se objevili na scéně při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918. Tento dokument reagoval na zdánlivě bezvýznamné jednání o separátním míru s Ruskem, na které nebyli pozvání zástupci národů Rakousko-Uherska. Deklarace obsahovala požadavek samostatnosti a nebylo v něm ani slovo o Rakousko-Uhersku. Tím byl zahájen společný postup osamostatnění doma i v zahraničí.

8. ledna 1918 je vyhlášeno 14. Wilsonových bodů, jejich význam je pro budoucí čsl. stát nesporný, ale negarantoval vznik samostatného státu, pouze požadoval autonomii rakouským a uherským národům. Je třeba upozornit na to, že garance samostatnosti přišla až jeho odpovědí na Karlovu nabídku z 16. října 1918.

Masaryk v polovině roku 1918 dosáhl příslibu uznání nezávislosti od mocností Dohody. V Paříži ustanovil prozatímní československou vládu. Mezitím se politické strany doma dohodly na vytvoření Národního výboru, který měl připravovat převzetí moci.

Již v průběhu roku 1918 byl budoucí Československý stát mezinárodně přijat, když byly československé legie uznány de facto za spojeneckou armádu [1] a Národní radu Československou uznaly za základ budoucí československé vlády 9. 8. 1918 Velká Británie, 3. 9. 1918 USA, 9. 9. 1918 Japonsko a 3. 10. 1918 Itálie. Prozatímní vládu ustavenou s předsedou T.G. Masarykem v čele 14.10.1918 uznala 15. 10. 1918 Francie, 23. 10. Velká Británie a Srbsko, 24. 10. Itálie, 4. 11. Kuba, 12. 11. USA a 24. 11. Belgie. Uznání dalších spojeneckých států následovalo. Československo se tak dostalo do zcela výjimečné pozice, jelikož se stalo jediným nástupnickým státem Rakousko-Uherska, jehož budoucí existenci spojenci uznali ještě před konáním mírové konference v roce 1919 [2].

logo Wikizdrojů
Projekt Wikizdroje obsahuje původní text související s tímto článkem:
Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou

říjen 1918, federalizace a deklarace

5. října 1918: Německo přišlo s nabídkou příměří, přidalo se Rakousko i Turecko. Rakousko ještě téhož dne.

Československo ve skutečnosti vznikalo v podstatě během dvou dnů od 16. do 18. října 1918. Do té doby nebylo zcela jasné, zda v Evropě vůbec k nějakým změnám dojde. Potvrzeno bylo de facto 20. října 1918 depeší Z Washingtonu do Paříže, vyřizoval ji Benešovi legační rada Frazer.

16. říjen 1918, byla zveřejněna poslední rakouská nabídka adresovaná prezidentu Wilsonovi, byla předána Rakouskem švédské diplomacii již 7. října, kdy Karel I. Habsburský se ještě na poslední chvíli snažil zachránit svoji monarchii. Jeho nabídka byla ze strany USA za 2 dny odmítnuta. Nabídka zahrnovala autonomii pro Čechy, ale pouze pro ně, pro Slováky nikoliv, cit: "...Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské ..." Neřešila řadu problémů: Polsko, národy v Uhersku (Uhersko bylo z federalizace úplně vyloučeno a mohlo si zachovat centralizovanou monarchii) chybělo řešení Jihoslovanské otázky atd. Odmítnutím Karlova manifestu došlo k rozpadu monarchie, tedy apriori ke vzniku Českolovenska. I státy sympatizující s Habsburky: Švédsko, Norsko, Nizozemí a Švýcarsko upozorňovaly na "šílené" načasování manifestu, který měl být zaslán minimálně o rok dříve, tedy někdy během podzimu 1917.

Poslední slova feudálního panovníka vládnoucího území budoucí Československé republiky, 12 dní před oficiálním rozpadem Podunajské monarchie zněl: "Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního...."

17. října bylo T. G. Masarykem zasláno prezidentu Wilsonovi "Prohlášení nezávislosti československého národa", tedy text později označen jako Washingtonská deklarace, aby se mohl připravit na odpověď Habsburkům. Masaryk o plánech Karla I. Habsburského na federalizaci věděl a proto text připravil se spolupracovníky a z části na něm pracoval přímo sám.

18. října: Wilson odepsal Masarykovi, že deklaraci četl, dojala ho a již dává odpověd Rakousku, se kterou bude Masaryk spokojen. V Paříži byla ten den také vyhlášena Washingtonská deklarace. Důležitější ale je, že ještě téhož dne obdržel švédský velvyslanec působící ve Washingtonu, Wilsonovu odpověď pro Rakousko. Na počátku Wilsonovy odpovědi, kterou tlumočil Robert Lansing nenechal rakouské vládní kruhy na pochybách o tom, že pouhá autonomie R-U národů (požadavek, který zanesl ještě 8. ledna do svých čtrnácti bodů) nemůže sloužit jako podklad pro mír. Cit.: "Mezi Čechoslováky a říší německou i rakousko-uherskou je stav válečný a Národní rada je de facto válčící strana ... a ony, ne on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů..."

20. října ve 3 hodiny odpoledne je americkým velvyslanectvím v Paříži úředně Dr. Edvardu Benešovi sdělena odpověď prezidenta Wilsona rakouské vládě, tedy, že mír bude jen za podmínky uznání samostatnosti Čechoslováků a Jihoslovanů. Toho dne přestala habsburská říše mezinárodně, právně a diplomaticky pro Spojence existovat. I když se fakticky ještě několik dní držela než kapitulovala také vojensky.

Pamětní deska na Velkém náměstí v Písku upomínající dřívější vyhlášení nezávislosti Československa

Během října docházelo k vyvážení potravin z českých zemí do Rakouska. V reakci na vyvážení potravin z Česka byla vyhlášena na 14. října generální stávka. V Písku došlo k předčasnému vyhlášení samostatného československého státu. Během převratu byly strhávány symboly mocnářství z radnice a ve městě zavlály trikolóry. Následně bylo železničáři odpoledne z Prahy přivezeno, že se vyhlášení republiky odložilo, revoluční dav se rozprchl a do města byl přidělen oddíl uherských vojáků, který začal vyšetřovat okolnosti převratu. K zastavení vlaků došlo poté i 28. října, kdy vlaky plně naložené obilím směřovaly z Čech do Rakouska. Několik vlaků bylo vyfotografováno s železničáři a s hodinami, na kterých byl nastaven čas za 5 minut 12. V tisku se poté fotografie objevily s titulkem za 5 minut 12 Rakousko!

Události 28. října 1918

Demonstrace na Václavském náměstí 28. 10. 1918

Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.

Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím, při nichž lid jásal v ulicích a ničil symboly Rakousko-Uherska. Na večer téhož dne vydal Národní výbor první zákon, „zákon o zřízení samostatného státu československého“. Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 slovenští zástupci, zástupci Němců a Maďarů nebyli přizvání.

Vyvrcholení převratu

Zamalovávání rakousko-uherských symbolů na poštovní schránce

29. října jednal Národní výbor s rakousko-uherským místodržitelem Juliem Coudenhovem o převzetí moci. Výsledkem byl kompromis, když se Národní výbor přihlásil k prozatímnímu zřízení veřejné správy. Navečer se pražské vojenské velitelství pokusilo vyprovokovat s Národním výborem střetnutí. Téhož dne se němečtí poslanci usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Německé Čechy (Deutschböhmen) a začlenit ji jako autonomní jednotku do příštího Německého Rakouska. Ve dnech 29. - 30. října se konstituovala československá státní moc v Brně, Plzni, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích a na dalších místech.

30. říjen byl závěrečným dnem pražského převratu. Rakouské vojenské velitelství kapitulovalo před Národním výborem, protože maďarští a rumunští vojáci odmítli bojovat. Na Slovensku byla přijata Martinská deklarace, na základě které se Slovensko připojilo k českým zemím. V Ženevě vyvrcholila jednání představitelů Národního výboru. Sudetoněmecký poslanec R. Lodgmann von Auen jednal s Národním výborem, který chtěl získat německé politiky na vytvoření československého státu. Lodgmann však tuto spolupráci odmítl. Němečtí poslanci ze severovýchodu Čech, severu Moravy a Slezska v čele s R. Freisslerem vyhlásili zřízení provincie Sudetsko (Sudetenland) a její připojení k Rakousku.

Další události

Po vyhlášení samostatnosti Československa se konaly ve městech i v obcích oslavy, slavnostní průvody a bohoslužby. Lid jásal nad nabytou samostatností i nad koncem války. Při těchto oslavách docházelo k ničení státních symbolů Rakouska-Uherska, ale též k ničení věcí, které habsburskou monarchii byť jen připomínaly. 3. listopadu se vydal dav pod vedením Franty Sauera zničit historickou památku - mariánský sloup, který stál na Staroměstském náměstí v Praze jako připomínka na obléhání Prahy roku 1648.

3. listopadu zástupci německého obyvatelstva na jižní Moravě proklamovali ustanovení provincie Deutschsüdmähren a zástupci Němců v jižních Čechách vznik provincie Böhmerwaldgau, které měly být připojeny k Německému Rakousku.

4. listopadu 1918 byla ustanovena zatímní slovenská vláda, která úřadovala ve Skalici. Na Slovensko zároveň vstoupil první oddíl československého vojska. 13. listopadu vyhlásil Národní výbor Prozatímní ústavu, která přenášela moc na Národní shromáždění. Následujícího dne se konala první schůze Národního shromáždění, na níž byl československý stát prohlášen republikou a Tomáš Garrigue Masaryk byl zvolen prezidentem. Byla ustavena vláda v čele s Karlem Kramářem. Národní shromáždění dále vydalo zákon o zrušení šlechtických titulů a řádů a zákon o osmihodinové pracovní době.

Dobová karikatura, srovnávající návrat Alsaska Francii se ztrátou části Těšínska

15. listopadu vydala maďarská vláda prohlášení proti postupu českých jednotek na Slovensko a sama sem vyslala vojenské oddíly. 29. listopadu obsadila rodící se československá armáda Most a zahájila tak vojenskou likvidaci sudetoněmeckých provincií. Do konce roku převzala armáda správu těchto území. Nálada se v německých oblastech opět vyostřila v březnu 1919, když české úřady zakázaly českým Němcům zúčastnit se voleb do rakouského parlamentu. Při následných demonstracích 4. 3. 1919 bylo českou armádou zabito 54 osob a 84 osob bylo zraněno [3]. Tento březnový incident značně poznamenal další česko-německé vztahy. 19. prosince vydalo francouzské ministerstvo zahraničí prohlášení, že Československo jako spojenecký stát má právo podržet až do rozhodnutí mírové konference území v rámci historických hranic českých zemí.

Prezident Osvoboditel v Táboře 21. prosince 1918

V pátek 20.12.1918 byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk slavnostně uvítán Národním shromážděním v železniční stanici Horní Dvořiště a veřejně poprvé vystoupil na zcela zaplněném velkém náměstí v Českých Budějovicích.

21. prosince 1918 se vrátil prezident Masaryk do Prahy. Při jeho triumfální cestě vlakem z Českých Budějovic jej v železničních stanicích na trase do hlavního města vítaly tisíce občanů.

V neděli 22. 12. 1918 přednesl Masaryk na Pražském Hradě své "První poselství", ve kterém nastínil koncepci Československého státu.

24. prosince se Maďarsko podvolilo nótě Dohody o stanovení demarkační čáry na Slovensku, do 20. ledna 1919 obsadila Československá armáda zbytek Slovenska. 21. ledna zaslala československá vláda polské vládě memorandum, které fakticky ohlašovalo vojenské obsazování Těšínska. Boje trvaly do 30. ledna, dohoda o nové demarkační čáře byla podepsána 3. února.

25. února 1919 byl vydán zákon o okolkování bankovek Rakousko-Uherské banky a bylo zahájeno vytváření vlastní československé měny. 25. března bylo na Slovensku vyhlášeno stanné právo proti vůdcům bolševického hnutí, což bylo reakcí na vznik Maďarské republiky rad. 27. března překročily oddíly československé armády demarkační čáru s Maďarskem a zahájily intervenci proti Maďarské republice rad. 16. dubna byl přijat zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy vůbec. 4. května zahynul při letecké nehodě Milan Rastislav Štefánik. 8. května se v Užhorodě uskutečnila porada rusínských národních rad, která potvrdila výsledek plebiscitu o připojení Podkarpatské Rusi k Československu.

Rozpad rakousko-uherské monarchie

20. května přešla Maďarská republika rad do protiútoku a vtrhla na Slovensko, kde byla na jihu Slovenska 16. června vyhlášena Slovenská republika rad. Po bitvě o Zvolen však musela maďarská vojska ze Slovenska postupně ustoupit a Slovenská republika rad zanikla.

Mírová konference v Paříži

Na mírové konferenci v Paříži zastupoval Československo Eduard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand týkajících se nově vzniklého Československého státu. Jedním z dokumentů, které zde Beneš předložil byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž přislíbil, že tato nově vzniklá republika "zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky" [4]. Dále bylo v nótě uvedeno např. to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina [5], nebo také, že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky. Některé ze slibů daných v této nótě následně splněny nebyly, např. v roce 1926 tak bylo v Československu dáno zákonem, že osoby zaměstnané ve státní službě musí ovládat státní jazyk – a tím němčina nebyla [6]. Ohledně hranic vzniklého státu byl názor spojenců, a především pak Francie, celkem jednoznačný – zachovat nově vzniklé Československo v historických hranicích tzv. zemí Svatováclavské koruny, Čech, Moravy a Slezska, k nimž bylo připojeno Slovensko a Podkarpatská Rus. Odmítnuta byla myšlenka na připojení německých oblastí Československa k Německu nebo Rakousku, jelikož by se tím Československo oslabilo. O hranicích nového státu tak rozhodly nejen důvody historické, ale také strategické, politické a ekonomické. Hranice Československa byly stanoveny na pařížské mírové konferenci a dalšími dokumenty:

  • hranici mezi Československem a Německem určila Versailleská mírová smlouva z 28. 6. 1919, ve které Německo uznávalo nezávislost Československa, odstupovalo mu Hlučínsko a zavazovalo se mu poskytnout na dobu 99 let svobodná pásma v přístavech Hamburk a Štětín.
  • hranici mezi Československem a Rakouskem určila Saint-Germainská smlouva z 10. 9. 1919. Touto smlouvou byl formálně uznán vznik svrchované Československé republiky [7]. Rakousko uznávalo nezávislost a územní nedotknutelnost Československé republiky, zříkalo se územních nároků vůči Československu a odstupovalo Československu okrajová dolnorakouská území (Vitorazsko, Valticko a Dyjský trojúhelník).
  • hranice s Maďarskem byla určena Trianonskou smlouvou 4. 6. 1920.
  • o Těšínsku, Oravě a Spiši rozhodla Rada vyslanců 28. 7. 1920
  • celá hranice Československa byla zdokumentována 10. 8. 1920 Sèvreskou smlouvou, která však nebyla ratifikována. Československo tak nakonec zdědilo 21% území zaniklého Rakousko-Uherska a žilo na něm 25% obyvatel této zaniklé monarchie [8].

29. února 1920 schválilo Národní shromáždění ústavu, která formálně prohlásila Československo za demokratickou republiku, v jejímž čele stojí prezident. Zákonodárnou moc vykonávalo Národní shromáždění, skládající se z poslanecké sněmovny a ze senátu.

 

 

 

 

První republika 1918–1938

Podrobnější informace naleznete v článku První republika.
Tomáš Garrigue Masaryk

Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil na mírové konferenci v Paříži Eduard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika „zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“ [1]. Dále bylo v nótě uvedeno např. to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina [2] a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky. Po vzniku Československa však převážila myšlenka vytvořit jednotný, demokratický, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Edvard Beneš

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí (zejména v příhraničí s Rumunskem).

Milan Rastislav Štefánik

Sudetskými Němci již od 19. století požadované vytvoření oddělených jazykových území s vlastní oddělenou správou bylo zakladateli Československa v reakci na secesi německojazyčných území a německé odmítnutí spolupráce při tvorbě nového státu odmítnuto.[3] Státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Slováci jako samostatný národ by byli v tehdejším Československu až třetí nejpočetnější národností, po Češích a Němcích.

Ústava byla dopracována ve 2 hod. 30 min. 29. února 1920 a schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států.

Prvním československým prezidentem se stal 14.11.1918 Tomáš Garrigue Masaryk, kterého po jeho abdikaci 14.12. v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Do československých poměrů státu s vysokou životní úrovní, projevující se také výstavbou vilových čtvrtí většiny měst, vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Československu se začalo přezdívat „ostrov demokracie ve střední Evropě“.[zdroj?] Od roku 1937 (po skonu T.G. Masaryka 14. září 1937) se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938. Zcela v souladu s rostoucími vlivy nacionalistických hnutí a tendencí v té době také Slováci začali usilovat o svoji národní identitu (viz Hlinkova slovenská ľudová strana).

Zeměpisná mapa Československa v letech 1920-1938
Mapa národů první československé republiky podle sčítání lidu v roce 1930

Dobová tabulka národností v RČS k roku 1921[4]


obyvatelstvo celkem 13 607 385
Čechoslováci 8 759 701 64,37 %
Němci 3 123 305 22,95 %
Maďaři 744 621 5,47 %
Rusové (Rusíni) 461 449 3,39 %
Židé 180 534 1,33 %
Poláci 75 852 0,56 %
jiní 23 139 0,17 %
cizinci 238 784 1,75 %

[editovat] Mnichovská dohoda a druhá světová válka, 1938–1945

Podrobnější informace naleznete v článcích Mnichovská dohoda, První vídeňská arbitráž a Československý odboj (1939-1945).

Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné RČS, tzv. První republiky. Němci osídlené Sudety, byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Třetí říši a východní část československého Těšínska (kde se 35 % obyvatel hlásilo k polské a 56 % obyvatel k české národnosti)[5] Polsku. Následně byla po První vídeňské arbitráži Maďarsku odstoupena Maďary osídlená území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Jako náhradu za ztráty, které Československo utrpělo vlivem uzavření Mnichovské dohody a k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením Sudet nacistickému Německu, poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr [6]. Okleštěné Československo však existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace, během které odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv: „rasově nečistí“ kteří zůstali, zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti režimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský.

Do odboje proti nacistické okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se ze Sudetskými Němci a kolaboranty. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byl prakticky rozbita říšským protektorem Reinhardem Heydrichem.

Reinhard Heydrich byl v 27. květenu 1942 zabit skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (Jan Kubiš a Jozef Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid (jedná se o nejvýše postaveného nacistického politika úmyslně zabitého během války). V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které stáli život mnoha obyvatel Protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byli srovnány se zemí vesnice Lidice a Ležáky a jejich obyvatele odvezeni do koncentračních táborů.

V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představitelé Wehrmachtu rozhodli obsadit území Slovenského štátu. Tento krok vyvolal na středním Slovensku protifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupu sovětské Rudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodám partyzánského boje.

5. května 1945 propuklo v Praze povstání, které se rozšířilo na většinu území Protektorátu (Květnové povstání českého lidu). Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu.Praze pomohla tzv. ROA generála Vlasova, když Americká armáda přítomná od 6. května 1945 v Plzni musela zastavit po překročení tzv. demarkační čáry v Rokycanech. Do Prahy v tyto dny dorazil pouze americký průzkumný oddíl, který musel vzít několik oddílů německých okupantů do zajetí a vrátit se s nimi zpět do Plzně. Po krutých bojích v Nuslích a na Pankráci byl v Praze 8. května již v podstatě klid. Následující den 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky (tehdy Rudou armádou), čímž de-facto skončila druhá světová válka v Evropě.

[editovat] Třetí republika 1945–1948

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí Československá republika.

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ.

Na základě dohod z Postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců).[7] Protože Postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.[8]

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Už v roce 1945 došlo ke znárodnění většiny československého průmyslu.

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětský svaz jako vítěze nad nacizmem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.[9]

V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává většina 20. února nekomunistických ministrů demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností.

[editovat] Komunistický režim 1948–1989

Czechoslovakia.png
Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický režim v Československu.

Komunistický puč, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“ následně jako významný den[10] režimem oslavován až do roku 1989. Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Všem sociálním demokratům poslali bez jejich vědomí poštou komunistické legitimace[zdroj?] a sociální demokracii tak zlikvidovali. Ti, kdož odmítli, byli doživotně perzekuováni včetně rodiných příslušníků (zabránění studiu, nepřijetí nebo ztráta zaměstnání)[zdroj?].


9. května 1948 bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což již nemocný a psychicky deptaný prezident Edvard Beneš reagoval svou abdikací, když předtím odmítl podepsat takzvanou "Ústavu devátého května" . Prezidentem se tak stal Klement Gottwald. Edvard Beneš skonal v Sezimově Ústí 3. září 1948.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, načež byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny armádní pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněží, západní letce atd., kteří nesměli sloužit se zbraní. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.

Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami, vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“.

Prakticky všechny odbojové skupiny, kromě bratří Mašínů , byly i v náznaku likvidovány. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem (bratr prvního vyšetřovatele kauzy Jana Masaryka JUDr. Zdeňka Borkovce,jemuž byl případ odejmut a předán StB) odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání 1949.

Počátkem března 1953 zemřel sovětský vůdce Josef Vissarionovič Stalin a nové vedení v SSSR v čele s Nikitou Sergejevičem Chruščovem zanedlouho odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel (bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu) i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Uvedl se neblahou měnovou reformou s následnými krvavě potlačovanými nepokoji a protesty, zejména v Plzni, kde byla jako odveta za tyto protesty odstraněna i socha T. G. Masaryka. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957, místo něj nastoupil tehdejší první tajemník strany Antonín Novotný. Za něho pokračovaly, ale pomalu již ustávaly popravy z politických důvodů. Posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960. Krátce předtím byl formálně dovršen socialismus a změněn název republiky na ČSSR.

Hospodářská krize systému se projevila nutností zrušit 3. pětiletku v roce 1963.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968, kdy se Antonín Novotný vzdává prezidentské i stranické funkce . Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“ ve středu 21. srpna 1968. Přes spontánní odpor obyvatelstva zejména k sovětským okupantům tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a většina dalších), po odvlečení do Moskvy, ustoupili nátlaku a okupaci schválili.

K 1. lednu 1969 bylo Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.

V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. Na protest proti okupaci obětovali svůj život 16. ledna 1969 Jan Palach a 25. února 1969 Jan Zajíc. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ, který na pokyn z Moskvy vystřídal Alexandra Dubčeka, nastalo definitivně období normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu a "reálný socialismus" (lidově tzv. "socialismus s husí kůží"). Ideologicky nepohodlní lidé byli v té době opět odstraňováni z významných míst a stát dál ztrácel schopné lidi. Petiční akce Charta 77 poukazovala na porušování lidských práv v ČSSR a vyvolala hysterickou reakci režimu. První obětí režimního potlačování této (plně v mezích tehdejších zákonů vedené) akce se stal již v březnu 1977 český filozof Jan Patočka, poslední v roce 1988 Pavel Wonka, který 26. dubna za nejasných okolností zemřel ve vězení.

Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček, spolužák Jana Palacha) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech (byly spíš dobře utajeny než dávány na odiv jako výstraha v letech padesátých).

V sedmdesátých letech rostl hrubý domácí produkt tempem o 6-11 % každý rok a republika zažila ekonomický boom: levné suroviny z SSSR a vývoz do zemí RVHP ale pouze prodloužily trvání neefektivního průmyslu. Technické zaostávání většiny podniků se spíše prohlubovalo, což se plně projevilo po roce 1989. Ovšem probíhala industrializace Slovenska, dál byl budován převážně těžký průmysl, dálniční síť, Pražské metro a panelová sídliště. Rozvoj skončil na za