Kulturistika, fitness - Svaly a jejich funkce, Svalové dysbalance, Svalová kontrakce, Držení těla, Strečink.....

Svaly a jejich funkce, Svalové dysbalance, Svalová kontrakce, Držení těla, Strečink.....

Svaly a jejich funkce, Svalové dysbalance, Svalová kontrakce, Držení těla, Strečink.....

- hyperkyfóza (nadměrné prohnutí páteře vzad v oblasti hrudní a křížové) - kyfóza celé páteře (celkové prohnutí páteře vzad) - hyperlordoza ( nadměrné prohnutí páteře vpřed v oblasti krční a bederní) - kombinace hyperlordózy a hyperkyfózy - plochá záda (absence dvojesovitého zakřivení) - skolióza (vychýlení z osy vpravo nebo vlevo)

1.1.    Svaly

 

  V současné pohodlné době, vlivem nezdravého způsobu života, dochází k rozvoji civilizačních chorob a mezi nimi i k onemocnění pohybového aparátu. Nejvíce ohroženy jsou osoby se sedavým způsobem  zaměstnání. Vznikají pak vážné problémy, jako např. horní a dolní zkřížený syndrom nebo svalové dysbalance, kterým bude věnována pozornost v dalších kapitolách..

  Během mé trenérské praxe jsem se setkal se zmíněnými poruchami hybnosti, které se významně podílejí na špatných pohybových návycích při cvičení, jenž se pak míjí účinkem a může dojít dokonce i  ke zranění nebo k chronickým problémům pohybového aparátu. V následující kapitole se pokusíme o přehled vybraných svalů a jejich funkcí, nejčastěji se podílejících na onemocnění pohybového aparátu a které jsou zatěžovány během posilování.

 

Podle L. Borovanského a kolektivu (1976) je lidské tělo složeno z 206 kostí, na které se upíná asi 600 svalů. V těle dospělého člověka tvoří asi 40 % tělesné hmotnosti právě kosterní svaly. Rozdílný podíl svaloviny je samozřejmě v mužském a ženském těle, roli hraje fyzická kondice, druh vykonávaného sportu, věk, zdravotní stav, atd.

 

Základní vlastností kosterního, tedy příčně pruhovaného svalu, je schopnost kontrakce (smrštění) svalových vláken. Při kontrakci je sval na pohmat pevný a tuhý, naopak při uvolnění (relaxaci) zcela měkká.

  Kosterní svaly jsou schopné krátkodobě velkého výkonu, ale po vykonané práci je nutný určitý čas k odstranění svalové únavy, potřebují tedy mezi úseky svalové práce období odpočinku. Kosterní svaly uskutečňují pohyb v závislosti na činnosti nervů. Centrem motoriky (koordinace pohybů) je část mozku – mozeček. Centrem některých pohybových reflexů (prudká reakce na bolest, čéškový reflex v koleni, atd.) je mícha. Vážné riziko představuje ochrnutí těla po poranění míchy, např. po skocích do vody v přírodních nádržích s mělkým dnem.

  Svaly během činnosti vyžadují intenzivní přívod krve, jsou tím rychleji vyživovány a rychleji se zbavují metabolitů. Při tělesné práci svaly mohutní, dochází ke zpevnění šlach a celého pohybového aparátu. Současně se zlepšuje krevní oběh, zvyšuje se výkonnost srdce, prohlubuje dýchání, usnadňuje trávení atd.

  Podle M. Grima a R. Drugy (2001) jsou nepostradatelnými vlastnostmi svalových vlakem pružnost a pevnost.

  Pružnost (elasticita) svalu je ve sportu obzvláště důležitá, neboť chrání svalovou tkáň před natržením či přetržením. Tento typ poškození svalu bývá způsoben nedostatečným nebo nesprávným strečinkem před fyzickou zátěží. Natrhnutí hrozí nejen svalům, ale i šlachám, známé jsou problémy sprinterů s Achillovou šlachou.

  Pevnost svalu není u všech svalů stejná. Sval, který již utrpěl jakékoliv zranění nebo je prochladlý či namožený, se poškodí snadněji. Proto je důležité předem důkladně připravit celý organismus na fyzickou zátěž.

 

1.1.1        Přehled vybraných svalů a jejich funkcí

 

Podle J. Hanzlové a J. Hemzy (2004) Svaly podle funkce dělíme do několika skupin :

 

extensor – sval, který rozevírá kloub

flexor – uzavírá kloub

adduktor – přitahuje končetinu k tělu

abdduktor – odtahuje končetinu od těla

levator – zdvihá končetinu

depresor – sklání končetinu

pronátor a supinátor umožňuje obousměrnou rotaci končetiny kolem osy

protractor – vysunuje orgán nebo segment z těla (např. jazyk)

retractor – zatahuje orgán nebo segment zpět do těla

sfinkter (konstriktor) – uzavírá otvor v těle (např. ústní nebo řitní otvor)

dilatátor – otevírá otvor v těle

 

  Popsané typy svalů pracují proti sobě (antagonisticky), proto se nazývají antagonistické svaly, nebo jen antagonisté. Svaly však mohou pracovat i společně (synergisticky), pak je nazýváme synergistické svaly, nebo zkráceně synergisté.

 

Svaly z hlediska sportovní praxe dělíme na na fázické a posturální:

 

Svaly fázické

-         rychle se aktivují pro vlastní pohybovou činnost

-         dříve se projeví příznaky únavy

-         nemohou převzít funkci posturálních svalů a vypadávají tím ze svalové souhry

-         mají tendenci k atrofii a k prodloužení

 

např.:

-         rotátory páteře                                -    vzpřimovače trupu

-    flexory krku                                    -    mezilopatkové svaly

-    přední sval pilovitý                         -    zadní část deltového svalu

-         zadní část deltového svalu            -    trojhlavý sval pažní

-         břišní svaly                                   -    hýžďové svaly

 

Svaly posturální

-         do aktivity se uvádějí pomaleji, než svaly fázické

-         pozdější nástup únavy, než u svalů fázických

-         v určitých situacích přebírají funkci fázických svalů

-         mají tendenci ke zkrácení

 

např.:

-         kývač hlavy                                   -    svaly kloněné

-         zdvihač lopatky                             -    horní část trapézového svalu

-         vzpřimovače páteře                       -    dvouhlavý sval pažní

-         čtyřhranný sval bederní                 -    sval bedrokyčlostehenní 

-         napínač stehenní povázky             -    přímý sval stehenní

-         dvouhlavý sval stehenní               -    přitahovače stehna

-         lýtkové svaly

 

Vybrané svaly oblasti krku:

 

Mezi největší svaly oblasti krku patří :

  1. zdvihač hlavy
  2. svaly šikmé
  3. hluboké svaly krční

 

Vybrané svaly oblasti zad:

 

Zádové svaly můžeme rozdělit na tři vrstvy:

 

Povrchová vrstva:                                     Střední vrstva:  

  1. sval trapézový                              1. velký fixátor lopatky
  2. široký sval zádový                       2. malý fixátor lopatky

                                                                 3. zdvihač lopatky

Hluboká vrsva:

  1. zadní sval pilovitý horní
  2. zadní sval pilovitý dolní

 

Vybrané svaly horních končetin :

 

Svaly horních končetin můžeme rozdělit do tří základních skupin

 

Svaly ramenní a lopatkové:                     Svaly paže:

  1. deltový sval                                  1. pažní sval
  2. malý oblý sval                              2. dvouhlavý sval pažní
  3. velký oblý sval                             3. trojhlavý sval pažní
  4. podlopatkový sval

 

Vybrané svaly oblasti hrudníku:

 

Svaly oblasti hrudníku můžeme rozdělit do dvou skupin:

 

Thorakohumerální svaly:                        Vlastní svaly hrudníku:

  1. velký sval prsní                            1. svaly mezižeberní vnější
  2. malý sval prsní                             2. svaly mezižeberní vnitřní
  3. přední sval pilovitý                      3. bránice

 

Svaly břišní:

 

Svaly břišní dělíme do tří základních skupin:

 

Skupina předních břišních svalů (ventrální)

  1. přímý břišní sval

 

Skupina bočních břišních svalů (laterální)

  1. zevní šikmý sval břišní
  2. vnitřní šikmý sval břišní
  3. příčný sval břišní

 

Skupina zadních břišních svalů (dorsální)

  1. čtyřhranný sval bederní                            

boční bederní mezipříčné svaly                                     

 

 

1.1.2. Svalové dysbalance

 

 Svalové dysbalance netrápí pouze vrcholové sportovce, kteří jednostranně zatěžují určité svalové partie, ale tento typ potíží se vyskytuje i u široké veřejnosti. Projevuje se špatným držením těla při sedavém zaměstnání a dalšími špatnými pohybovými návyky. Příčinou je nerovnováha mezi silnými svaly na jedné straně a ochablými svaly na straně druhé.

  Pro odstranění svalových dysbalancí je vhodné pravidelné procvičování kontrakcí svalových partií -  pravidelný strečink, který pozitivně působí na pohybovou, ale i na psychickou kondici.

 

 

  Podle P. Koláře (1997) vznikají svalové dysbalance jako adaptační mechanizmy svalové soustavy na vnější (exogenní) vlivy. Dochází ke zcela přesné a zákonitě diferencované reakci, kdy některé svaly reagují na tyto vlivy útlumovými projevy, kdežto jiné svalovým zkrácením. Vlivem této adaptace jsou některé svaly (svalové skupiny) pravidelně oslabené a ochablé, jsou méně aktivovány a podléhají involuci. Jedná se o svaly s převahou bílých svalových vláken, tj. inervovaných převážně velkými a-motoneurony.

  Naopak u některých svalů dochází k hyperaktivitě, tyto svaly nabývají převahy a ve funkci nahrazují svaly oslabené. Jsou hypertonické a jejich klidová délka se zkracuje. Mají převahu červených vláken, inervovaných malými a-motoneurony. Následkem těchto adaptačních změn vznikají typické svalové dysbalance, které jsou do jisté míry konstantní a charakteristické. Mluvíme pak o syndromech (např. horní a dolní zkřížený syndrom), které mají i svůj klinický význam. Jsou také charakteristické pro určité skupiny lidí.

 

 

1.1.3. Svalová kontrakce

 

  Podle J. Jarkovské (2005) se svalová kontrakce se projevuje smrštěním svalových vláken, a to dvojím způsobem  : jednak kontrakcí izotonickou anebo kontrakcí izometrickou. V obou případech se liší svalové napětí, které označujeme také jako svalový tonus.

 

Podle M. Liškové a O. Naňka (2006) vzniká izotonická kontrakce při smrštění svalových vláken kdy se nemění svalové napětí, ale mění se délka svalu, protože svalové úpony se přibližují a oddalují. Jestliže se svalová vlákna  přibližují, jedná se o kontrakci koncentrickou, pokud se oddalují, jedná se o kontrakci excentrickou.

 

Podle M. Liškové a O. Naňka (2006) izometrická kontrakce je opakem izotonické kontrakce. Konce svalů jsou pevně fixovány a znehybněny. Při této kontrakci nedochází ke změně délky svalu ale pouze ke změně svalového tonu - napětí.

 

    Podle L. Borovanského a kolektivu (1976) všechny svaly v těle vykonávají oba druhy smrštění, přičemž jeden z nich u konkrétního svalu dominuje. Svaly, které mění svoji délku při kontrakci, jsou většinou dlouhé nebo ploché svaly, uložené v povrchových vrstvách. Jsou napojené šlachou a umožňují pohyb více kloubů.

   Naproti tomu svaly statické jsou krátké a jsou uloženy v hlubších vrstvách, které umožňují pohyb pouze jednoho kloubu.

 

1.1.4 Držení těla

 

  V dalším textu bude podrobně popsáno správné držení těla během dne, tedy i mimo dobu, která je věnována přímo cvičení. Velmi záleží na správném držení postavy, můžeme tím posílit nebo také znehodnotit úsilí věnované vlastnímu cvičení. Zpočátku vědomě upravované řízení těla by se mělo postupně stát samozřejmým, podvědomým úkonem a tělo cvičence by se po určité době mělo cítit přirozeně a pohodlně právě ve správné pozici, i bez neustálé vědomé kontroly.

  Správné držení těla při cvičení, ale také při každém pohybu a poloze během dne je značně problematické, jakkoliv si to běžně neuvědomujeme. Vzpřímené držení těla při stání a při chůzi je silným odrazem osobnosti a míry sebevědomí každého člověka. Tato „řeč těla“ je hlasem podvědomí, který si při běžném vědomém jednání uvědomujeme jen okrajově.

  Běžnou civilizační chorobou jsou akutní či chronické bolesti zad. Naprostá většina případů bolesti zad pochází z funkční poruchy pohybového aparátu, a to přímo ze svalů, vazů, kloubů a meziobratlových plotének. Příčinou bolesti zad mohou být také psychické (psychosomatické) potíže, které vyvolávají dlouhodobé svalové napětí. Také bolest krční páteře může výrazně přispět k bolestem hlavy a psychické nepohodě. Někdy bývá velmi složité odlišit příčinu a následek, protože tyto tělesné projevy jsou velmi těsně provázány.

 

Všechny vady držení těla lze odstranit nebo alespoň zmírnit vhodným cvičením, nejlépe na velkém gymnastickém míči, který nás nutí ke správnému postavení těla . Pokud po cvičení bolest zad neustává, může se jednat o onemocnění chronického rázu. Pak přichází na řadu fyzikální metody léčby (ultrazvuk, magnetoterapie, laseroterapie). Příjemnou, účinnou, a proto vyhledávanou metodou jsou masáže.

 

  Při vlastním cvičení je správné držení těla základním předpokladem pro správný účinek na pohybový aparát. Naučené špatné držení těla a další nevhodné cvičební  návyky se pak následně obtížně odnaučují.

  Podle V. Jandy (1984) je při správném držení těla lidská páteř přirozeně dvojesovitě zakřivená. Je tedy jasně zřejmé dvojí prohnutí páteře vpřed (krční a bederní lordóza) a dvojí prohnutí páteře vzad (hrudní a křížová kyfóza). Na rozdíl např. od primátů má na držení lidského těla zásadní vliv tzv. bipedální lokomoce, tedy chůze po dvou končetinách. Další zvláštností lidské kostry je odlišná stavba klenby chodidla, protistojné postavení palce na ruce, převažující objem lebky v části mozkové oproti části obličejové, ústup čelistí a nadočnicových oblouků.

 

  Správné držení páteře můžeme jednoduše posoudit při pohledu zboku tak, aby ucho, ramenní kloub, kyčelní kloub, koleno a střed chodidla byly v jedné ose. Podle vychýlení z této osy usuzujeme na jednotlivé vady držení těla podle Thomase Kleina Mayera :

 

-         hyperkyfóza (nadměrné prohnutí páteře vzad v oblasti hrudní a křížové)

-         kyfóza celé páteře (celkové prohnutí páteře vzad)

-         hyperlordoza ( nadměrné prohnutí páteře vpřed v oblasti krční a bederní)

-         kombinace hyperlordózy a hyperkyfózy

-         plochá záda (absence dvojesovitého zakřivení)

-         skolióza (vychýlení z osy vpravo nebo vlevo)

 

Hodnocení držení těla dle Kleina, Thomase a Mayera:

 

-         výborné – hlava vzpřímená, hrudník tvoří nejvíce prominující část páteře, břicho zatažené a oploštělé, zakřivení páteře v normálních hranicích

-         dobré – hlava lehce nachýlena dopředu, hrudník lehce oploštěn, dolní část břicha zatažená ale ne plochá, zakřivení páteře lehce zvětšené nebo oploštělé, lopatky mírně odstávají

-         chabé – hlava předkloněná nebo zakloněná, hrudník plochý, břicho nejvíce prominující část těla , zakřivení páteře zvětšené nebo oploštělé, lopatky odstávají

-         špatné – hlava skloněná, hrudník vpadlý, břicho zcela ochablé a vystupuje dopředu, zakřivení páteře značně zvětšené, lopatky značně odstávají

(Haladová, Nechvátalová, 1997)

 

Horní zkřížený syndrom

 

  Podle V. Jandy (1984) horní zkřížený syndrom představuje zkrácení horních vláken trapézového svalu a zvedače lopatky a následující převahu zdvihače hlavy. Jedním z nejčastěji zkrácených svalů jsou velký a malý sval prsní. Hluboké flexory krku a dolní fixátory lopatek jsou oslabeny. Rovněž svaly zádové bývají slabší.

 

Uvedená svalová dysbalance je provázena výraznou změnou statiky hybných stereotypů. Dochází k předsunu hlavy, krční hyperlordóza je podporována zkrácenými horními vlákny trapézového svalu. Vznikají tzv. gotická ramena s elevací celého pletence ramenního, tzv. kulatá záda. Změněná poloha lopatky je zvláště významná při výkladu patogeneze některých bolestivých stavů ramenního kloubu, jako je tzv. impingment syndrom, nebo cervikobrachiální syndrom.

 

Abdukce a rotace lopatky vede ke strmějšímu průběhu osy ramenní jamky, což přetěžuje výše uvedené svalstvo a celý závěsný kloubní fixační aparát. Déle trvající přetížení způsobuje degenerativní projevy.

Výše uvedená dysbalance tedy vede nejen ke statickému přetížení krčních a hrudních segmentů páteře, ale je také předpokladem změn hybných stereotypů v oblasti pletence ramenního.

 

 

 

Dolní zkřížený syndrom

 

  Podle V. Jandy (1984) projevem tohoto syndromu jsou zkráceny flexory kyčelního kloubu, a vzpřimovače trupu v bederní části páteře, nikoliv v hrudní části. Dochází k útlumu a oslabení hýžďových svalů. Oslabení hýžďového svalstva je důležité a má zásadní význam pro držení těla. Oslabeny jsou břišní svaly. Oslabení břišního svalstva se považuje za jednu z nejčastějších příčin bederní hyperlordózy. Ke vzniku hyperlordózy je však třeba dysbalance všech čtyř jmenovaných skupin. Zmíněná dysbalance vede k změně statických a dynamických poměrů. Vzniká anterverze pánve, dochází k flekčnímu postavení v kyčelních kloubech a ke zvýšené lordóze v lumbosakrálním přechodu. To je provázeno změnou rozložení tlaků na kyčelní klouby a na lumbosakrální segmenty. Vedle změny těchto statických poměrů jsou důležité změny dynamické. Dochází k chybnému přebudování stereotypu kroku.