Kulturistika, fitness - Zrod cyklického příjmu anabolicko – androgenních steroidů

Zrod cyklického příjmu anabolicko – androgenních steroidů

Branch Warren Branch Warren

Zrod cyklického příjmu anabolicko – androgenních steroidů musíme hledat hluboko v minulosti, někde na rozhraní 40. a 50. let. Pravděpodobně už v této době se pravidelně zneužívaly testosteronové prostředky na zvyšování výkonnosti vzpěračů a atletů, kteří pro podání špičkového výkonu museli disponovat maximálním silovým potenciálem. Otázkou ale je – jak? Jak dlouho, jak často a v jakých dávkách?

 Myslím si, že už tehdy na tvorbu prvních anabolických cyklů se použil jednoduchý experiment. Pokus a omyl, pokus a poté to bylo teprve to pravé! Ne myši, ne potkani nebo králíci, jednoduše sportovci sami na sebe zkoušeli na tehdejší dobu dostupné prostředky a jak to vyšlo, výsledkem byla další zlatá medaile z Olympijských her pro svou vlast. Jak ne, potom přicházely problémy – neovladatelná agresivita, gynekomastie, masivní akné, přetrvávající problémy s prostatou...

 

Vzhledem k přístupnosti jen omezeného množství prostředků toto experimentování mělo jen minimální pole působnosti a zůstávalo jen z hladiny optimální denní dávky, případně určení délky časového období, kdy daný prostředek ještě byl schopný produkovat požadované výsledky. Předpokládám, že jste si velmi pozorně přečetl moji knihu a určitě jste si v kapitole o historii dopingu všiml poznámky, že mnohé výkony vzpěračů OH 1952 v Helsinkách byly pravděpodobně ovlivněné užíváním testosteronových sloučenin. Po téměř pěti desítkách let je každé tvrzení jen v pravděpodobné rovině, ale faktem zůstává, že například sovětská vzpěračská škola v těchto časech doslova jako na běžícím pásu produkovala velké množství tzv. jednosoutěžních šampiónů, kteří vítězili jen na jednom šampionátu a hned poté byli nahrazeni novými borci.

 

Proč asi? Nebylo to kvůli vyřazení sportovce z dalšího soutěžení „díky“ reálným projevům negativních účinků aplikace masivních dávek testosteronových prostředků? S pravděpodobností rovnající se jistotě ano a tento názor potvrzují nepřímo i publikované svědectví amerických vzpěračů, trenérů a funkcionářů z tehdejší doby, kteří nezřídka byli svědky toho, jak mladým ruským vzpěračům museli pomoc při moření cévkováním.

 

Samozřejmě, smyslem každé soutěže je překonat soupeře, ale cena, kterou za takovýto úspěch museli zaplatit někteří sportovci užívající na tehdejší dobu „zázračné“ prostředky byla přeci jen příliš vysoká. Proto se zákonitě začaly hledat i způsoby, jak negativní účinky těchto prostředků minimalizovat. Je jen shodou okolností, že v období hledání této „správné a zdravé cesty“ farmaceutický průmysl začal produkovat pod různými firemními názvy anabolicko – androgenní steroidy, jejichž anabolické působení bylo podstatně vyšší než androgenní a které našly své nezastupitelné místo v humánní medicíně. A tak na farmaceutický trh přicházejí v poměrně krátkém časovém rozmezí:

 

v roce 1952 – první prostředek obsahující methandionone,

v roce 1957 – první prostředek obsahující fluoxymesterone,

v roce 1959 – první prostředek obsahující nandrolone phenylpropionate,

 

v roce 1960 – první prostředek obsahující oxymetholone,

v roce 1960 – první prostředek obsahující methenolone acetate,

v roce 1962 – první prostředek obsahující nandrolone decanoate,

v roce 1964 – první prostředek obsahující norethandrolone,

v roce 1964 – první prostředek obsahující oxandrolone atd.

 

Počet anabolicko – androgenních prostředků oproti dobám, kdy byl přístupný jen krystalicky testosteron rozpustný ve vodě, nepoměrně vzrostl, přičemž mnohé z nich měly anabolický efekt nejen podstatně vyšší,ale i z časového hlediska měly nepoměrně delší působení než obyčejný testosteron. Sportovci tímto získali nové možnosti na realizaci svých pochybných pokusů a tak není divu, že 60. léta se ve spojení s dopingem nezřídka nazývají experimentálním obdobím.

 

Na jedné straně bylo cílem experimentů najít vysokoúčinné kombinace anabolicko – androgenních steroidů, které by na straně druhé minimalizovaly riziko poškození organizmu dopingového hříšníka. Pravděpodobně pomocí těchto experimentů dopingoví hříšníci z různých sportovních odvětví zjistili, že některé anabolicko – androgenní steroidy dokáží přispět k nárůstu hmotnosti těla a následně k nárůstu svalové hmoty, jiné výrazně zlepšují potréninkovou regeneraci, další zvětšují silové přírůstky bez zvýšení tělesné hmotnosti.

 

Tyto poznatky v krátké době byly použité při sestavování individuálních anabolických cyklů pro dopingové  hříšníky z řad vzpěračů, koulařů, diskařů, ale i plavců nebo běžců na krátké tratě. Myslím si, že koncem 60. a v první polovině 70. let anabolicko – androgenní steroidy byly legálně široce využívané sportovci různých odvětví a to i oproti tomu, že se zjišťovala nedokonalost používaných cyklů a kombinací potvrzovaná přibývajícími informacemi o jejich negativních účincích.

 

Zlom v dalším více či méně utajovaném experimentování s anabolicko – androgenními steroidy přišel po roce 1974, kdy tyto prostředky byly zapsané na listinu dopingových prostředků. Vynikají specializované týmy odborníků, které vypracovávají první detekční metody schopné odhalit zneužití anabolicko – androgenních steroidů. Sportovci následně museli řešit dilema: vzdát se profitu ze zneužívání anabolicko – androgenních steroidů, nebo pokračovat v dalším zneužívání a riskovat možnost diskvalifikace v případě odhalení?

 

S odstupem času víme, že každý si tento problém řešil po svém. V některých státech se po určitém přechodném období nastoupila cesta tvrdého zakázání dopingu ve sportu, v jiných se vytvořily vědecko – výzkumné skupiny, jejichž úlohou bylo najíst způsoby, jak znemožnit odhalení dopingových hříšníků. Přirozeně, výzkum detekce anabolicko – androgenních steroidů se neustále zlepšuje, a tak i anabolické cykly dopingových zneužívačů se neustále měnily. Z jídelního lístku vypadávaly postupně dlouhodobě detektovatelné prostředky a prodlužovaly se i vysazovací doby potřebné k „vyčištění organizmu“ před soutěžním vystoupením.

 

V dopingovém světě se tím ujala úplně jiná filozofie aplikovaná při tvorbě anabolických cyklů dopingových hříšníků – z pozice „získat profit a snažit se omezit negativní vedlejší účinky zneužívání anabolicko – androgenních steroidů“ se přešlo na pozice „získat profit a nebýt odhalený“. Proto není divu, že na mnoho skvělých sportovních výkonů neustále padá stín podezření, že jeho autor ho dosáhl ne díky tvrdému a poctivému tréninku, ale „chemii“, kterou nedokáži odhalit ani nejnovější detekční postupy, ani nejlepší antidopingové laboratoře.

A jaká byla (je?) situace v kulturistice? Bylo by naivní se domnívat, že období experimentů se jakýmsi zázrakem vyhnulo právě tomuto sportovnímu odvětví, které údajně nejvíc profitovalo z existence anabolicko – androgenních steroidů. Materiály z pionýrských časů kulturistiky jasně svědčí o tom, že kulturistika byla jakousi mladší sestrou vzpírání, a tak tréninkové postupy využívané vzpěrači byly častokrát používané právě kulturisty. Nepochybuji o tom, že následně byly přebrány i postupy týkající se dopingové problematiky. Jak šedesátá léta byly obdobím experimentování s anabolicko – androgenními steroidy, pro většinu sportovních odvětví, proč by to stejné nemělo platit i o kulturistice?

 

Myslím si, že právě v 60. a počátku 70. let třeba hledat počátky vzniku většiny pro kulturisty údajně efektivních anabolických cyklů využívajících kombinace více druhů anabolicko – androgenních steroidů, přičemž právě v tomto sportovním odvětví experimentování se zneužíváním anabolicko – androgenních steroidů dosáhlo svého vrcholu. Proč?

 

Světová kulturistická federace IFBB, která zajišťuje největší počet národních kulturistických asociací, svazů a organizací přistoupila k antidopingovým zkouškám na mezinárodních soutěžích až od roku 1986, takže celých 12 let tu byla možnost k „hledání“. I proto je možné v materiálech z počátku osmdesátých let najít jakousi „ metodiku“, jak efektivněji využívat anabolické steroidy, protože na kulturistických soutěžích v těchto dobách nebylo problémem střetnout kulturistu s masivní gynekomastií, či vodou podlitou svalovou hmotou. Podle informací publikovaných v knize Kulturistika pod mikroskopem právě z hora uvedených důvodů přistoupili F. C. Hatfield a R. Price jako první ke zveřejnění schémat příjmu anabolicko – androgenních steroidů opírajících se o v dopingové „praxi“ už ověřené poznatky.

 

Samotnou kapitolu je nejvyšší forma kulturistiky označovaná i jako profi-kulturistiky, že nezanedbatelným faktem, že na profesionální kulturistické scéně doteď neexistuje obdobné testování na zneužití dopingových prostředků, takže v případě zneužívání anabolicko – androgenních steroidů tu neexistují žádné represivní opatření typu pozastavení činnosti na několik měsíců či let. A jak říkali politici: co není zakázané, to je dovolené – tak potom anabolickým cyklům a kombinacím v tomto případě nestálo nic v cestě.

 

Přirozeně, tak jako v celé kulturistice, ani v její profesionální podobě nebyla a není situace stabilizovaná. To, jak se v minulosti tyto kombinace a cykly dopingových hříšníků z řad kulturistů měnili a upravovali, bylo dané měnícími se kritérii v hodnocení v soutěžní kulturistice, přirozeně především v už vzpomínané profesionální formě. Profi soutěže i amatérské soutěže rozhodovaly ti samí rozhodčí, potom není divu, že se trendy z profiscény přenášely do amatérských úrovní.

 

Podíváte – li se na fotografie vítězů a účastníků nejprestižnější profesionální soutěže Mr. Olympia, pochopíte o čem hovořím. Zpočátku se hodnotil a oceňoval jen objem – velký objem, velká síla (Scott, Oliva..). Časem se ke svalové hmotě přidal požadavek na svalovou kvalitu (Schwarzenegger..), která v určité období byla dokonce žádanější, než velikost svalové hmoty (Zane, Colombo, Bannout..) Po tomto meziobdobí přichází v soutěžní kulturistice opět nový trend hodnocení – oceňovaná byla velká, vysokokvalitní svalová hmota s rovnoměrným a elegantním rozložením.

 

Dnešek, to je ale další extrém, který se dá jedním slovem pojmenovat jako – brutalita. Šampiónem je ten, kdo na soutěžní pódiu v hodině „H“ disponuje potřebnou tělesnou výškou a brutálně velkou svalovou hmotou a navíc extrémně brutálně vyrýsovanou. Pro zkušené dopingové hříšníky skutečně nebylo problémem přizpůsobovat se novým trendům, zvlášť jak farmaceutický průmysl poskytoval dostatečné množství prostředků, pomocí kterých bylo možné dosahovat požadované změny soutěžní formy.

 

Způsob, jakým si dopingoví hříšníci jednotlivé cykly vytvářejí se velmi liší. V kruzích tzv. sportovců, kteří mají zkušenosti se zneužíváním nedovolených podpůrných prostředků za účelem zvýšení své výkonnosti, je velmi rozšířený názor, že efektivita téměř všech dopingových prostředků se zvyšuje, pokud bývají zneužívané v určitých kombinacích, případně během přesně stanoveného časového úseku často označované jako schémata cyklického příjmu.

 

Pokud se jedná o zneužití anabolicko – androgenních prostředků, zjednodušeně řečeno, že tyt se zneužívají v tzv. steroidovém cyklu. A tady by byla na místě otázka, kolik týdnů takový steroidový cyklus vlastně trvá? Většina dopingových hříšníků z řad kulturistů realizuje nejčastěji nepřetržité zneužívání jednoho nebo více anabolicko – androgenních prostředků během čtyř, pěti nebo i více týdnů s následným odpočinkovým obdobím, ve kterém je dopingový hříšník „čistý“, což znamená, že nezneužívá žádný anabolicko – androgenní prostředek.

 

V prvních materiálech publikovaných počátkem 80. let právě na téma steroidových cyklů a schémat podle kterých se anabolicko – androgenní steroidy zneužívaly, se častokrát zdůrazňoval fakt, že vzhledem k potencionálnímu škodlivosti těchto prostředků se přistupovalo k jejich zneužívání jen 1 – 2 krát do roka. Při takto navrženému cyklickému schématu příjmu anabolicko – androgenních steroidů a dopingových prostředků vůbec, se argumentovalo relativně krátkým časových úsekem během kterého dochází ke zneužívání dopingových prostředků, zachovanou efektivitou dopingových prostředků i při opakovaném zneužití v případném dalším cyklu, schopností dosáhnout požadované výsledky i při relativně nízkém dávkování, neexistoval tzv. rebound efekt a s tím související finanční nenáročností.

 

Z dostupných informací publikovaných víceméně jako senzace se občas můžeme dozvědět i to, že údajně v profesionální kulturistice cyklické schémata příjmu dopingových prostředků mají celkem jinou skladbu, resp. délku. Vždyť na této výkonnostní úrovni neexistují „odpočinková“ období, protože neustálý tlak na udržení vysoké výkonnosti si doslova vyžaduje non-stop zneužívání dopingových prostředků. Pokud je to skutečně pravda, potom nemusíte být géniem, abyste dospěli k tvrzení, že cyklické schéma příjmu dopingových prostředků, včetně anabolicko – androgenních steroidů, je v tomto případě jen jakési střídání prostředků vysokoefektivních v procesech výstavby svalové hmoty s prostředky relativně bezpečnějšími. Tyto informace však nemůžeme jednoznačně potvrdit (ale ani vyvrátit).

 

 V zahraniční literatuře se věnuje nepoměrně více pozornosti dopingové problematice než u nás, a tak se občas objeví i ukázky toho, co a v jakých dávkách zneužívají například špičkoví amatérští nebo profesionální kulturisti. Dříve, než – li uvedu další, mezi tím zveřejněné příklady zneužívání dopingových prostředků, chtěl bych zdůraznit jeden fakt – vývoj na dopingovém poli stále pokračuje. Stále se najde dostatek zkorumpovatelných sportovních funkcionářů, kteří dokáží z vynikajících výkonů sportovců profitovat. Na sportovce bude stále vyvíjený nátlak, přidají se vysoké finanční odměny, potom se nesmíme divit, jak dojde ke zpochybnění nejen výsledků, ale celého sportovního jména, právě kvůli dopingu.

 

Kulturistika to není atletika, nebo cyklistika, ale i přes to se mnohým zdají být finanční odměny pro vítěze jednotlivých Grand Prix natolik zajímavé, že se pro ně hledá stále více účinnějších schémat cyklického příjmu dopingových prostředků. Dokonce jsem se střetl s názorem, že za dnešní neuvěřitelnou masivností špičkových kulturistů se neskrývají několikanásobné dávky anabolicko – androgenních steroidů zneužívané v porovnání s kulturisty 70. a 80. let, ale je to výsledek objevení jejich nejúčinnějších cyklickým schémat příjmu dopingových prostředků zohledňujících účinky jednotlivých druhů anabolicko – androgenních steroidů zneužívaných ve formě kombinací. Samozřejmě, i tady můžeme předpokládat, že každý dopingový hříšník si vytvořil svoje individuální schéma zneužití dopingových prostředků.

 

Když existují rozdíly ve skladbách jídelních lístků, proč by i tady nemohly být podobné rozdíly? Když si to shrneme, výsledkem předcházejících myšlenek může být tvrzení, že cyklických schémat příjmu dopingových prostředků může být velké množství, přičemž kromě vzpomínaných teoretických individuálních rozdílů tu nezanedbatelnou úlohu zahrává i dostupnost jednotlivých prostředků a finanční situace každého, kdo se rozhodne dopingové prostředky zneužívat. Dopingoví hříšníci zneužívají přeci to, k čemu mají přístup a co si můžou dovolit právě z finančního hlediska. Jak vyplývá z útržkovitých informací, částky, které musí za tyto prostředky platit rozhodně nejsou malé.

 

Všechny schématické cykly příjmu dopingových prostředků zneužívaných dopingovými hříšníky většinou bývají postavené na stejných základech, které se doby prvních prací F. Hartfielda a R. Pricea zásadně nezměnily:

 

-začíná se na nízkých dávkách, které se postupně zvyšují

-nejčastěji se zneužívají kombinace injekčních a orálních prostředků

-nejčastěji se zneužívají 2 – 3 druhy prostředků

-na eliminování nežádoucích vedlejších účinků dopingových prostředků se zneužívají farmakologické prostředky se specifickým účinkem