Kulturistika, fitness - Anabolické steroidy 2. díl

Anabolické steroidy 2. díl

Anabolické steroidy 2. díl

Práce Dr. Johna Zieglera Jedním z nejprominentnějších vědců, kteří se zabývali výzkumem steroidů v padesátých letech, byl Dr. John Ziegler. V roce 1954, když spolupracoval se vzpěračským týmem Spojených států, který se připravoval na šampionát do Vídně, zaslechl Ziegler, že sovětští sportovci používají ka zvýšení výkonnosti deriváty testosteronu. A nešlo, jak původně Ziegler předpokládal, pouze o osoby mužského pohlaví. Dokonce i mnoho sportovkyň vykazovalo známky vysokého stupně maskulinizace, k níž mohlo dojít pouze při užívání steroidů. Když byl sám osobně svědkem, jaké výsledky přineslo užívání těchto látek sovětským sportovcům, vrátil se Ziegler do Spojených států s myšlenkou začít svůj výzkum. Jeho vědecká práce se datuje od konce padesátých let a jde asi o první ověřenou studii, která se zabývala užíváním steroidů ve sportu. Výzkumy Dr. Zieglera dosáhly vrcholu v roce 1958, kdy začal sledovat účinky steroidu Dianobolu u kalifornských vzpěračů. Zieglerovo nadšení nad dosaženými výsledky poněkud oslabila zpráva, že někteří ze sledovaných sportovců brali více než dvacetinásobek doporučené dávky. Ziegler svůj výzkum ukončil a svůj počin komentoval následovně: „Ztratil jsem zájem, nemám chuť spolupracovat s lidmi, o jejichž výšce IQ vážně pochybuji.“

První syntézy

Na základě izolace testosteronových krystalů ve třicátých letech začali vědci pracovat na vývoji derivátů, které by mohly maximalizovat anabolické (růst podporující) účinky a minimalizovat efekty androgenické (maskulinizační). Vzhledem k tomu, že není možné zcela oddělit anabolické a androgenické účinky, působí většina dostupných steroidů podobně jako testosteron. Stejně jako většina steroidních hormonů je i testosteron velmi špatně absorbován trávícím traktem. A vše, co se dostane do krve, je rychle deaktivováno v játrech. Aby bylo možno zvýšit efektivitu steroidů (z terapeutických důvodů), přidali vědci jednu skupinu uhlíku na 17. pozici. Tak zvaná alkylová skupina dává vznik steroidům, které jsou vůči rozkladu v játrech více odolné. Deriváty zvané 19-nortestosterony patří k nejefektivnějším anabolickým steroidům. Mají výrazné anabolické účinky a jen slabý androgenický efekt.

Biosyntéza

Vzhledem k tomu, že o cholesterolu kolují doslova hororové zvěsti, budete možná pro mnoho čtenářů překvapením, že molekula cholesterolu je primárním prekurzorem testosteronu a většiny jeho syntetických derivátů. Nebudeme zacházet příliš do detailů, je ovšem třeba si říci, že se cholesterol mění na pretestosteron. Celý proces probíhá ve varlatech, průměrná denní sekrece testosteronu činí zhruba 2,5 až 10 miligramů.

Proces syntézy

Cholesterol – Pregnenolon – 17-hydroxpregnenolon – Dehydropindrosteron – androstenediol – Testosteron

Rozklad a asimilace

Ihned po vyloučení má testosteron několik možností. Může být absorbován tkáněmi, jejichž činnost na něm závisí – prostata, semenné váčky, dále se může dostávat ke tkáním, které jsou citlivé na přítomnost testosteronu – ledviny a skeletální svalstvo, nebo je okamžitě metabolizován v játerech a vyloučen, v některých případech vzniká vazba na plazmatické proteiny, vážící pohlavní hormony (SHBG), jako je albumin a globulin. Ať zvolí jakoukoliv cestu, má testosteron poločas rozpadu (doba nezbytná k rozkladu jedné poloviny původní substance) pouze deset až dvacet minut. Taková krátká životnist předznamenává omezené terapeutické vyžití přírodního testosteronu.

Mechanismus působení

Stejně jako většina chemických látek působí i testosteron a jeho anabolické deriváty na celulární úrovni. Místo, kde se účinná látka setkává s buňkou, je nazýváno receptor. Každá specifická látka má vlastní druh receptoru. Molekulární biologové označující tuto jedinečnou afinitu jako hypotézu zámku a klíče. Zámek má takový tvar, aby do něj zapadl pouze jeden určitý klíč. Buněčné receptory jsou vytvořeny tak, aby byly schopny přijmout pouze jednu geometricky tvarovanou molekulu. Jakmile se účinná látka naváže na specifický receptor, vzniká tzv. látkovo-receptorový komplex. Ten pak iniciuje sérii chemických reakcí (většině z nich dosud nerozumíme), jejichž celkový výsledek označujeme jako biologickou odpověď. Vědci zjistili, že většina receptorů pro anabolické steroidy se nachází v jádrech buněk. Po aktivaci podporuje látkovo-receptorový komplex zvýšení hladiny RNA a proteosyntézu. Existují také důkazy o schopnostech steroidů podněcovat růst buněk citlivých na anabolické steroidy. Reakce na danou účinnou látku může být velmi individuální. Pokud budou dva lidé užívat stejný anabolický steroid ve shodných dávkách, mohou zaznamenat různé výsledky. Jeden z nich nabere 10 kg hmoty během čtř týdnů, zatímco další nebude moci sledovat prakticky žádnou výraznější odezvu. Pak je jasné, že druhý jedinec má méně receptorů pro danou účinnou látku. Pokud začne užívat jiný steroid, mohou se účinky dramaticky změnit.